Nejkrásnější dotace pana inženýra

Člověku by se chtělo nad nepřekvapivým článkem pana inženýra Šalamona z letního dvojčísla mávnout rukou. Nepíše tam nic nového, omílá nepravdy…To, že haní kolegy komisaře a dělá z nich klientelistickou partu, je problém jeho svědomí. Pan inženýr dokola opakuje, že má péči o veřejné peníze a o to, aby daňový poplatník netrpěl. Pan inženýr nám radí. Pan inženýr káže vodu, ale sám pije víno, a to mohutnými doušky. S obecními penězi má problém v první řadě on sám. Je totiž jednatelem a spolumajitelem firmy, která má v dlouhodobém pronájmu zdravotní středisko pro děti. Nějak se stalo, že firma poté, co odbydlela vložené investice, zapomněla hradit nájemné. To opomenutí trvalo dva roky a obec při něm mohla přijít o dvě stovky tisíc korun. Smlouva nesmlouva. Jak se to mohlo stát? Svůj díl viny na tom má bezpochyby minulý správce našeho obecního majetku, který po firmě dluh nevymáhal včas. Ale proč se člověk, kterému je tak jasné, jak mají ostatní hospodařit, jak se mají penízky v obci opatrovat, aby ani korunka neutekla, proč se pán tak zkušený a na všechno mající názor, nechal dotovat po dva roky penězi daňových poplatníků? Nepřebývalo jeho firmě náhodou něco v kase? Je možné, že by si toho tak dobrý počtář nevšiml? Stačilo, aby se na problém přišlo až za……., a dluh by byl částečně promlčen. Je poctivé napsat, že firma dluh nakonec uhradila. Poté, co vyšla pravda najevo. Věřme, že stejně tak uhradí i penále.. Po neoprávněném dlouhodobém záboru veřejného prostranství, který také neplatil, je to už druhý renonc, kterého se náš kulturní Savonarola před svými spoluobčany dopustil. Dřív by se řeklo, že má z ostudy kabát, že. Co se řekne dneska, nevíme. Ale něco by se říci mělo.

Závěrem dodáme, že tohle opomenutí nesnese srovnání s běžnými dlužníky, s bědnými lidmi, kteří tu zaplatí pozdě nájemné, tu neuhradí vyvezení popelnice. Proč? Inu, kdo chce být nad jinými, ukazovat jim cestu, třebas z  pozice obecního zastupitele, trochu při tom ohýbat pravdu a mlžit, mohl by mít vlastní podnikání v pořádku, zvláště, když podniká s obecním majetkem.

Tomáš Novotný, zastupitel za Sakuru

Jaroslav Kubečka, zastupitel za Sakuru

Veřejná sbírka na školu. Test pospolitosti či pošetilost?

K zápisu do prvních tříd ZŠ se letos dostavilo 142 dětí. Zřejmě ne všechny skutečně 1. září zasednou do lavic naší školy (odklad docházky, odchod do Prahy), ale i tak nás zřejmě nemine otevření pěti prvních tříd (dvě v Žalově, tři v Roztokách). Vzhledem k tomu, že na konci letošního roku opustí školu jen dvě devítky, nárůst o tři třídy je enormní. Učit se bude i ve školní družině a dvě nové třídy postavené v loňském roce nás uchrání od kolapsu, ale jen pro jediný školní rok. A jak se zdá, jde o trvalý trend, protože faktor opět klesající natality není v Roztokách určující. Tím rozhodujícím fenoménem je migrace, čili příliv nových obyvatel. A to přesto, že na nových rozvojových plochách platí již od konce roku 2006 stavební uzávěra. Nově příchozími jsou převážně mladé rodiny s dětmi ve věku předškolní a školní docházky.

Letos musíme konečně udělat rozhodný krok k zásadnímu řešení – musíme začít s výstavbou nového křídla školy. Finančních prostředků máme zatím polovinu potřebného množství. Pokud se nám nepodaří získat finanční dotaci státu či kraje, tak nás komerční úvěr nemine. Ten však také není levný, jak by se mohlo zdát z reklamních spotů. Dlužník platí nejen úroky, ale i úroky z úroků a další příslušenství. S vědomím této situace jsme též vyhlásili veřejnou sbírku na dostavbu školy. Ne že bychom byli tak naivní a domnívali se, že tak získáme miliony. Jde spíše o symbolický test sousedské pospolitosti v naší obci. Výsledek je po téměř ročním úsilí poměrně chabý. K 13. únoru 2013 se podařilo sebrat 68 100 tis. Kč.

Do hlav spoluobčanů nevidím, ale důvodů se najde jistě celá řada. V našem poměrně bohatém městečku nebude tím hlavním tíživá ekonomická situace. Někteří liberálové mají sbírku za nesmysl a pošetilost, neboť to nekoreluje s ekonomickými teoriemi všemohoucího volného trhu. Český člověk je také tradičně na korunu opatrný. Přesto třeba sbírka na novou roztockou školu v letech 1930-32 vynesla 41 tis. předválečné měny. Zhruba stejnou částkou přispěl i zemský úřad. Chceme-li tyto částky dosadit do dnešních relací, velmi hrubým odhadem lze tuto sumu vynásobit dvaceti. Do této úrovně tedy máme v současnosti ještě daleko. Ale doufejme, že příspěvky do sbírky opět chytí druhý dech …

 

Problémy s nedostatečnou kapacitou roztocké školy se vinou jako červená nit již od 18. století. Stará škola v Roztokách – čp. 2, dnešní Městský úřad, byla postavena v roce 1855. Naši předkové však byli velmi šetřiví, takže už novostavba kapacitně nedostačovala. V roce 1897 byla vysvěcena přístavba školy, ale také řešila jen krizové minimum (šlo jen o 2 nové třídy). Současně počet obyvatel Roztok a přiškolené obce Žalova postupně narůstal. Po vzniku republiky, kdy nastal stavební boom v horních Roztokách, se stalo téma obecní školy naprosto zásadním. Od poloviny 20. let zastupitelstvo řešilo, jak její kapacitu navýšit. Původně se počítalo s další přístavbou staré školy, ale nakonec – po 5 letech dohadů bylo rozhodnuto o stavbě nové moderní školy tak říkajíc na „zelené louce“ (na dnešním Školním náměstí). Škola byla na rozlehlém pozemku navržena velkoryse, jako hlavní budova s dvěma symetrickými křídly a samostatnou tělocvičnou. Velkorysý projekt je věc jedna, realizace pak věc druhá. V září 1932 byla otevřena jen hlavní budova obecné a posléze i měšťanské školy. Kapacita opět nestačila. V roce 1939 bylo přistoupeno k přístavbě pravého křídla. Bylo dokončeno v únoru 1940, ale již na podzim téhož roku obsadil budovu Wehrmacht, a tak se přechodnými vzdělávacími prostorami staly na 5 let taneční sály roztockých a žalovských hostinců. Po válce se opět škola začala využívat v souladu se svým určením, ale poválečná populační exploze vyvolala opět krizovou situaci. Ve třídách se v padesátých letech běžně učilo po 40 dětech a ještě k tomu na směny, tzn. polovina dětí dopolede, druhá odpoledne. To je stav z dnešního hlediska nepředstavitelný, ale tehdy to byla běžná realita. Přesto se ani za těchto okolností nenašly peníze na dostavbu levého křídla školy, které by situaci pomohlo vyřešit. Mezitím došlo k prudkému poklesu natality v šedesátých letech, takže tlak na dostavbu zeslábl. Tehdy se podařilo alespoň postavit (zrekonstruovat) bývalý hostinec v Žalově na vedlejší budovu ZDŠ. Počátkem 60. let apelovala radnice, resp. Městský národní výbor na rodiče dětí, aby pomohli situaci řešit. Na letáku se píše:

Maminko, tatínku i vy všichni ostatní,

ani nám, ani vám se nelíbí, že chodíme na vyučování na směny, že přicházíme domů často za tmy, unavené; ani to učení nám nejde tak, jak by mělo … Všem nám se tato situace nelíbí a hledáme řešení … je nějaké?

V Roztokách-Žalově nám stavíte svépomocí, Vašima rukama novou školu. Nová škola bude mít pět nových tříd, bude pěkně vybavená. A my bychom se vní rády již od roku 1963 učily. Pomozte dokončit zdivo, zakrýt střechu panely, aby jste mohli přes zimu instalovat ústřední topení, elektřinu, vodu; pomozte přes zimu natřít a zasklít okna, dveře, aby bylo možno na jaře začít omítat… Přijďte, a strýček s. Malý, nebo stavbyvedoucí s. Šindelář Vám dají práci, takovou, aby jste ji uměli. … atd. (zkráceno).

Svépomocí se v osmdesátých letech stavěla i nová školní jídelna a družina. Stavba sice probíhala občas chaoticky, ale nakonec se dílo (relativně) zdařilo. Dnes je nepředstavitelné, že by nová škola vznikla na základě dobrovolnické práce, což nepřímo ukazuje i stav veřejné sbírky. Dobrovolná práce pro obec je u nás stále devalvována vzpomínkami na brigády a socialistické závazky. Ve Spojených státech je však dobrovolnická práce věcí společenské prestiže.

Až s příchodem nového století a s plány investorů na rozsáhlou bytovou výstavbu v Roztokách ožily plány na novou školu. V roce 2004 byla zpracována demografická studie, která signalizovala očekávaný nárůst dětí v období školní a předškolní docházky. Současně však roztocká škola ještě zela prázdnotou, neboť shodou různých vlivů nastal v devadesátých letech i velký odliv roztockých dětí do pražských škol. Řešily se proto akutnější problémy. Např. rekonstrukce městské čistírny odpadních vod, která nakonec vyšla na 115 mil. Kč (úvěr jsme spláceli do roku 2010). Záhy však bylo jasné, že dostavbu školy již nelze odkládat. Byla vypsána veřejná soutěž na studii a vítězi bylo (bez další soutěže) zadáno zpracování projektu nové školy. Prvotní odhad investičních nákladů byl kolem 120 mil. Kč, ale s přibývajícím časem stále stoupal, až konečná suma atakovala 300 mil. Kč bez DPH. Tehdy se zastupitelstvo rozhodlo již hotový projekt zastavit a začít znova připravovat úspornou variantu za cca 100 mil. Kč. Dnes je projekt připraven k realizaci, budeme soutěžit dodavatele stavby a věříme, že na konci léta začneme s vlastní stavbou.

Stanislav Boloňský, místostarosta

Test politické kultury

Dne 11. září se uskutečnila v jednacím sále středočeského krajského zastupitelstva beseda starostů obcí s kandidáty na hejtmany. Besedu zorganizovalo Sdružení místních samospráv.

Z 21 kandidujících politických stran a koalic se dostavili zástupci jen 11 z nich. Za naši koalici se prezentoval náš lídr, Miroslav Rovenský a nevedl si špatně. Chyběli však ti, na které jsme byli asi nejvíce zvědavi, kandidáti na hejtmany za ODS MUDr. R. Nwelati a za ČSSD MUDr. J.Řihák. Starosta Příbrami Řihák se omluvil, primátor Mladé Boleslavi Nwelati se ani neozval. Myslím si, že to cosi vypovídá o politické kultuře v naší zemi (a to jsou oba pánové vzdělanci). Polovina přítomných kandidátů na hejtmany, průběžně rožněných otázkami z pléna, ještě ke všemu dala najevo, že vlastně kandidáty na hejtmany ani nejsou. Patrně nejzajímavější téma diskuse byla otázka zadluženosti Středočeského kraje. O skutečné výši tohoto dluhu zazněly značně odlišné informace, které nebyl schopen upřesnit ani současný předseda finančního výboru kraje pan Jetenský (KSČM), který se ovšem předvedl jako asi největší popleta v sále. Jisté je, že tento dluh, na jehož počátku byl úvěr 4,5 miliardy Kč, který si původně vzal kraj ještě pod vedením hejtmana Bendla (ODS), ale který převážně utratil až jeho následník D. Rath (ČSSD), bude hodně těžká koule u nohy nového zastupitelstva. Kandidátka na hejtmanku za TOP 09 H. Langšádlová prohlásila, že má 14 návrhů na stabilizaci financí kraje a jejich přijetí bude podmínkou vstupu její strany do povolební koalice. Bohužel nezveřejnila ani jeden z těchto kroků, tak se musíme nechat překvapit.

Poněkud kuriózně z diskuse vyčníval lídr kandidátky Svobodných P. Zavadil, který, jak se zdá, se skutečně inspiroval u extrémních rakouských Svobodných a nabízel co možná nejpravicovější recepty. Korunu všemu však myslím nasadila B. Masheková, do nedávna ještě mluvčí a pravá ruka exhejtmana Ratha (veřejně ho hájila ještě i po jeho zatčení), vyhozená současnou hejtmankou Moravčíkovou. Atraktivní blondýna se ve svém expozé zaměřila na kritiku velkých stran a jejich stylu vládnutí a na mrhání veřejnými financemi v megalomanských projektech. Nebyl jsem zdaleka sám, kdo při jejím projevu v sále zkoprněl. Na mysl se mi vtírala otázka – lže teď, nebo lhala před půl rokem? Takový názorový obrat bylo opravdu silné kafe, nechutnost za hranou, židé pro to mají výraz chucpe. Pokud se derou takoví mladí splachovací kariéristé do politiky, tak nás potěš pánbůh.

Stanislav Boloňský

Odstraňování ekologických hříchů

Většina obyvatel našeho města si jistě všimla, že hlavní budova továrny VUAB Pharma „omládla“, neb dostala „nový kabát“. Nejde jen o změnu estetickou, ale i funkční, skrývá se za ní i celková rekonstrukce objektu. Zcela stranou zájmu veřejnosti a tak říkajíc bez televizních kamer však v tomto továrním areálu probíhá již druhým rokem významná ekologická akce, jejímž cílem je zlepšení životního prostředí ve městě.

Firma Dekonta a.s. zde provádí sanaci – odstraňování starých ekologických zátěží vzniklých v důsledku půlstoletí výroby bývalé Penicilínky, resp. VUAB. Akce, která je plánována až do roku 2019, probíhá pod dohledem Ministerstva životního prostředí, České inspekce životního prostředí, Povodí Vltavy, KÚ Středočeského kraje, MÚ Černošice, města Roztoky a samozřejmě Ministerstva financí, které je investorem tohoto projektu. Smyslem této sanace, která se realizuje na základě nápravných opatření uložených ČIŽP v roce 2005, je zejména likvidace chemických látek, které ve vysoké koncentraci zamořily výrobní i servisní prostory továrny. Ačkoliv Penicilínka, potažmo VUAB, vyráběla antibiotika, efedrin a další farmaceutické produkty, byla ve své podstatě chemickou továrnou se všemi negativními dopady na životní prostředí. Obyvatelé Roztok vnímali dopady výroby jen v podobě několika druhů nepříjemného zápachu, kterým byli podle směru větru v různé míře obtěžováni; další dopady na životní prostředí zůstávaly skryty a příliš se „neřešily“. Nyní, díky dotačnímu programu ministerstva financí dochází k nápravě starých ekologických „hříchů“. Jde zejména o okolí výrobní haly tzv. Ketolu, podzákladí odstraněných mazutových nádrží a stáčiště mazutu, dále skladu hořlavin tzv. Dachau, butylacetátové jímky, podzemní nádrže Streptomycinu a chemické kanalizace.

Hlavní náplní sanace je odstranění zeminy, která byla silně prosycena chemickými látkami, jež ohrožují podzemní vodní zdroje. V ohniscích největšího zamoření bylo provedeno odtěžení zeminy až do hloubky osmi metrů. Hlavním zdrojem kontaminace této lokality je chemická látka butylacetát, což je průmyslové rozpouštědlo na bázi kyseliny octové využívané ve farmaceutickém průmyslu. Kontaminovaná zemina byla v loňském roce postupně odvezena, vyčištěna a opět navezena zpět. Současně je ze sanačních vrtů čerpána a v několika stupních dekontaminována podzemní voda. Z těchto znečištěných vod jsou odlučovány ropné látky, odstraňovány těkavé organické látky a nakonec jsou čištěny promýváním přes filtry s aktivním uhlím. Účinnost této technologie je deklarována na 90%. Toto čerpání bude probíhat ještě další dva roky. než zatížení klesne pod přijatelnou mez. Letos na jaře budou rekultivované plochy osety trávou a vnitřní prostory továrního areálu se výrazně změní. Je potřeba říci, že vyčištění tohoto prostoru, které si vyžádá celkově více jak 20 mil. Kč, nebude již nikdy stoprocentní, určitá stopa zatížení říční nivy, břehových štěrků a šterkopísků zde patrně navždy zůstane. Přesto je tato akce z hlediska životního prostředí a ochrany našeho zdraví skvělá věc.

Je neuvěřitelné, jak agresivní vůči svému prostředí dokážou být při dlouhodobém působení chemické látky, které prostupovaly základy staveb, stavební konstrukce, betonové podlahy a vany. Byla tedy nutná i demolice podlah a vytěžení zeminy uvnitř budovy Ketolu. Objekt Ketolu bych s jistou nadsázkou nazval „jedovou chýší“ továrny. Před mnoha lety jsem tam byl za plného provozu na exkurzi, ale již po několika minutách jsem musel urychleně na vzduch, protože jsem měl pocit, že umírám. Pálily mě oči a nemohl jsem dýchat. Jak v takovém prostředí mohli zaměstnanci továrny pracovat osm hodin denně, to jsem dodnes nepochopil.

To vše je už naštěstí minulostí. Výrobní i administrativní provozy VUAB Pharma procházejí celkovou obnovou, takže tento podnik může být opět chloubou našeho města.

Stanislav Boloňský (opravená verze)

A zase ta prokletá Nádražní

Omlouvám se čtenářům Odrazu, nechtěl jsem původně z kauzy Nádražní dělat seriál v délce Dalasu. Nicméně, po přečtení demagogického článku pana Štiftra v únorovém čísle nezbývá, než natočit další díl. Doufejme, že skončíme u série II. Jen tak na okraj je třeba poznamenat, že ač se to na první pohled nezdá, výstavba v Nádražní se netýká jen pár obyvatel v ulici, v Kroupce a možná v Tichém údolí, ale rozhodně všech obyvatel Roztok, včetně nejzapadlejších Žalováků. Proč? Protože, pokud pomineme příliv nových obyvatel, zaplněnost školek, a podobně, vedeme zde tuhý boj o to, zda budeme v dalších letech stát v nekonečných kolonách za auty odbočujícími ke svým novým bytům v Nádražní, a nebo zda budeme chodit z autobusové zastávky na nádraží 300 metrů.

Je nám, odpůrcům výstavby, vkládáno do úst (tedy do pera), že snad chceme místo fabrik v Nádražní park nebo les. Samozřejmě bychom chtěli – kdo by nechtěl – ale nejsme šílení. Samozřejmě chápeme, že není v silách města pozemky vykoupit a že neexistuje investor, který by tak silně toužil po tom konat dobré skutky.

Chceme jen, jak jsem již psal v minulém Odrazu, aby výstavba respektovala platné předpisy a dohodnuté mantinely, územní plán a podmínky předepsané státními orgány. Například dohodnutou výšku objektů sice investor naoko dodržuje, ale měří ji od stropu podzemních garáží, tj. přidává cca 3 metry (nenápadně). V územním plánu (pan Štiftr by se mohl jakožto zastupitel s územním plánem alespoň zhruba seznámit) je území definováno jako všeobecně smíšené, to znamená, že předpokládá umístění obytných staveb v kombinaci s občanskou vybaveností. Návrh obytného souboru občanskou vybavenost tak nějak opomněl. Rohlíky k večeři si zřejmě budeme vozit z Prahy.

Zajímavé je tvrzení autora článku, že jsme prošvihli poslední příležitost výstavbu rozumně regulovat. Investora jsme zřejmě naštvali. Čekal totiž jistě hladký postup povolovacího procesu a servilní úřad, jak bylo v Roztokách zvykem.

Já si naopak myslím, že nyní právě nastala výborná příležitost tyto zvyky změnit, nastavit jasné podmínky a pro obec z každé takové výstavby něco pozitivního vytěžit. Prostě nebýt na investory měkcí jako dosud. Nástroje k tomu existují. Že to lze, a funguje, se lze přesvědčit v jiných obcích kolem Prahy. Například v Dolních Břežanech, kde mimochodem vedení obce je u vesla už minimálně třetí volební období, vřele doporučuji návštěvu.

 

Michal Hadraba

Nádražní – mýty a polopravdy

V minulém časopisu Odraz vyšlo několik článků v souvislosti v plánovanou výstavbou obytného souboru (OS) Nádražní. Pro připomenutí – na tuto kontroverzní stavbu bylo vydáno stav. úřadem Roztoky v listopadu územní rozhodnutí (UR). Jak je již v Roztokách obvyklé, bylo plné chyb a zásadní připomínky státních orgánů v něm byly zapracovány jen velmi vágně, v podstatě nevymahatelně. Proti UR se v prosinci město a dvě roztocká občanská sdružení odvolala, načež investor stavby – POHL – těsně po Vánocích přišel s návrhem smlouvy mezi ním a městem. Kromě mnoha, pro město „velmi výhodných“ bodů, smlouva obsahuje též závazek města stáhnout své odvolání pod sankcí 5 mil. Kč !!!. Na zastupitelstvu 29.1., naštěstí, smlouva po bouřlivé diskuzi nebyla přijata, navzdory velkému tlaku členů TOP 09 v čele se starostou, hraničící téměř s vyhrožováním. Jsem velmi rád, že zde (zatím) zvítězil zdravý rozum, zastupitelům poděkujme. Snad se jedná o první známku toho, že se naše město chce vydat v oblasti výstavby novou, lepší cestou, než šlo dosud.

Protože v rámci této kauzy bylo vyřčeno a napsáno spousty polopravd a překroucených faktů, dovolil bych si některé z nich rozebrat:

1)      „Pokud město nepodepíše smlouvu a nestáhne odvolání, připraví se o poslední možnost jak nahradit stávající zchátralé fabriky něčím novým a pěkným“ – Roztoky jsou natolik atraktivní lokalitou, že dříve nebo později se někomu rozhodně vyplatí tento pozemek zastavět. Představa, že pozemek zůstane na věky nezastavěný je podle mě zcestná. O tom, jak dobrý obchod to asi je, svědčí rychlost, s jakou přiběhl investor po odvolání se smlouvou.

2)      „Obec má omezené možnosti stavbu omezit – jen jako účastník řízení jehož připomínkám stavební úřad nemusí vyhovět“ – to možná platí u jiných staveb, ale ne zde, kde část stavby leží na obecním pozemku (rozšíření komunikace Nádražní). To znamená, bez souhlasu obce nic postavit nelze. Tím má město investora poměrně „na lopatě“.

3)      „Riziko, že kraj odvolání nevyhoví“ – ve vydaném UR je takové množství fatálních chyb a rozporů, že nevyhovění odvolání by ze strany kraje hraničilo téměř s trestným činem.

4)      „Koordinace výjezdů, odbočovacího pruhu, přechodu a autobusového zálivu bude řešena podle představ obce ve stavebním povolení“ – je to spousty staveb na malém prostoru – koordinace bude velmi složitá, ba nemožná, a dokud nebude vše nakreslené na situaci podle norem, nelze říci, že to půjde. Ve stavebním povolení se pak může ukázat nutnost zásahu mimo oblast vyhrazenou UR a to bude pak nutné změnit. A nebo spíše to celé nějak ošulit.

5)      „Investor staví pro město divadélko Kvítko a Školku“ – tyto dvě stavby se mají vyměnit za nějaké jiné městské pozemky, takže vlastně koupit. Navíc podpis takovéto smlouvy je odložen na později, což je do nebe volající chyba – po vydání UR bude veškeré trumfy držet v ruce investor. Navíc není naprosto dořešené, kde budou parkovat rodiče a návštěvníci divadélka. Zřejmě podél chodníku v Nádražní, čímž budou blokovat dopravu – do podzemních garáží budou zajíždět asi těžko.

6)      „Investor nabídl odstup OS 3 m od uliční čáry ulice Nádražní“ – to není ani tak ústupek, ono mu ani nic jiného nezbývá, pokud chce realizovat odbočovací pruhy široké 3 m, což má uloženo jako povinnost od policie. Ze slibovaného zeleného pruhu podél chodníku tak nezbude téměř nic.

To samozřejmě není vyčerpávající seznam, ale je jasné, že nové a pečlivější projednání v novém územním řízení je více než nezbytné.

 

Michal Hadraba

Projektant v oblasti městské infrastruktury

O odpadech trochu jinak

Tímto článkem nechci ani tak reagovat na „klukovinu“ našich koaličních zastupitelů z ODS, kteří z mladické nerozvážnosti rozpoutali hnutí občanské neposlušnosti vůči vlastní radnici kvůli výši poplatku za odpady, jako bych chtěl spíše čtenáře informovat o celkové situaci s odpadovým hospodářstvím.

Nejprve k samotnému poplatku. Ten je tvořen dvěma složkami. První část až do výše 250.- Kč na poplatníka má krýt náklady na tříděný odpad, svoz bioodpadu, provoz sběrného dvora. Druhá část poplatku, nově až do výše 750.- Kč na poplatníka, má krýt náklady na svoz a likvidaci netříděného komunálního odpadu, tedy hlavně popelnic, objemného odpadu a vyvážení odpadkových košů. Dříve byl i limit této části poplatku jen 250 Kč, což už zdaleka nepostačovalo ke krytí nákladů (to se samozřejmě netýká jen Roztok, ale platí to obecně). Nyní tedy může obec v rámci kapitační platby vybírat celkem až 1 000 Kč na hlavu. Výši poplatku může zastupitelstvo stanovit vždy na základě loňské skutečnosti – ne více. Proto je možné přijmout usnesení o výši poplatku až po novém roce. Loňské náklady na likvidaci veškerého odpadu v našem městě představovaly 671 Kč na jednoho obyvatele. Zastupitelstvo se nakonec usneslo na kompromisní výši 600 Kč za poplatníka. Naposledy byl zvýšen poplatek v roce 2011, a to o 8 Kč (z 492 na 500 Kč). Předtím byl poplatek ve výši 492 Kč stanoven v roce 2007.

Mezitím objemy odpadu rostly. Progresivní růst nákladů brzdí jen velká disciplinovanost obyvatel města, kteří skutečně vzorně třídí svůj odpad. Díky za to !!!

Bývalo dobrou zásadou, že na dluh se žít nemá, a tedy že si za své odpadky také musíme zaplatit.

Proto také došlo k navýšení poplatku.

Je potřeba zdůraznit, že systém odpadového hospodářství v Roztokách, nastavený takto již před zhruba 10 lety, je skutečně nadstandardní, ale přináší pozitivní výsledky ve formě minima černých skládek a páchnoucích popelnic, které spořiví občané i v období horkého léta nechali vyvážet třeba jen jednou za měsíc.

Pojďme se však na problém podívat trochu z jiné stránky, v perspektivě dalších 10 let.

Zatímco za tříděný odpad, resp. vlastně již druhotné suroviny, dostaneme zpátky slušnou sumu peněz, netříděný odpad, včetně velkoobjemového haraburdí, ovšem končí na skládce, bioodpad v kompostárně Jena s.r.o. Máme samozřejmě výhodu v tom, že úholičská skládka je za humny, ale i tento bonus časem skončí. Jednak se její kapacita postupně naplní a hlavně – chystá se významná legislativní změna v odpadovém hospodářství. Z tohoto pohledu jsou dnešní spory o 20% navýšení poplatku dětskou radovánkou. Nárůst nákladů za likvidaci odpadů v důsledku převzetí evropské legislativy bude během příštích 7 let zásadní. Současná forma skládkování odpadů definitivně skončí, což lze považovat za systémově nevyhnutelný krok, finanční pozadí věci ale vzbuzuje pochybnosti.

O co jde?

Podle nového zákona o odpadech, který vychází z evropské legislativy, dojde k zásadnímu omezení skládkování komunálních odpadů, jichž má být využito zejména pro energetické účely. Do roku 2016 bude povinný oddělený sběr bioodpadů (to už v Roztokách funguje) a do roku 2020 bude povinností obce 50% veškerého odpadu recyklovat. Od roku 2022 má platit zákaz skládkování směsného netříděného odpadu v současné podobě. Výrazně narostou poplatky za skládečné. V současné době je průměrný náklad na likvidaci směsného komunálního odpadu 585.- Kč na obyvatele Středočeského kraje (v Roztokách 512Kč).

A jak to má fungovat po roce 2022? Odpad se bude svážet do třídících středisek, kde se bude zpracovávat a připravovat k dalšímu využití – k transportu do spalovny. Nebudou to ovšem spalovny, jak je známe dnes. Zařízení označované jako ZEVO mají splňovat nejpřísnější normy ochrany životního prostředí, mají mít třístupňový systém čištění spalin, s účinností 99%. Na skládku se bude vyvážet jen to, co už nepůjde spálit, přičemž se ještě může využít škvára pro stavebnictví. Současně bude velká podpora komunálního kompostování bioodpadu.

Zní to celé zajímavě, ale háček to přeci jen má. Ve Středočeském kraji se počítá jen s jedinou spalovnou, a to v areálu elektrárny Mělník. Důvody jsou zejména ekonomické, protože pořizovací náklady ZEVO budou velmi vysoké. Původní varianta se třemi ZEVO ve Středočeském kraji – kromě Mělníka ještě v Kolíně a v Příbrami, nebyla přijata. Co z toho vyplývá? Jednak to, že monopolní spalovna bude nemilosrdně určovat ceny a dále, že tisíce kamionů s lisovaným odpadem budou brázdit naše úzké krajské silničky a směřovat do Mělníka. Je překvapující, že ačkoliv se lokalita Mělníka zdá ideální pro dopravu po vodě i železnici, počítá se převážně s kamiony. Zatím to nevypadá ani na velkou vstřícnost krajů vůči sobě navzájem, tak že např. odpad z Příbrami nebude zřejmě dopravován do bližší Plzně, ale na Mělník, podobně z Kolína či Vlašimi nebude svážen do Pardubic, ale přes celý kraj rovněž do mělnické spalovny. To už vypadá na pěknou pitomost, nebo spíše na pěkný byznys pro přepravní firmy – ekologie, neekologie, a to vše pod laskavým dohledem Středočeského kraje.

Snad ještě někomu svitne v hlavě. V každém případě je nutné se připravit na to, že jednoduché skládkování, jak funguje dnes, bude záhy minulostí.

Stanislav Boloňský

Malé povodňové zamyšlení

Po 11 letech klidu velká voda v povodí Vltavy opět udeřila. Mnozí z nás, kteří zažili přírodní katastrofu v roce 2002 si mysleli, že něco podobného je už nemůže potkat. Skutečně – pětisetletá voda jako v roce 2002 naštěstí nepřišla, ale i tak rozsah zřejmě padesátileté povodně byl obrovský. Při kulminaci Vltavy 4. června 2013 ráno protékalo korytem řeky v Klecanech asi 3 500 m3/s. Před jedenácti lety to bylo 5 000 – 5 500 m3/s. Běžný průtok je ovšem 150 m3 a již při 400 m3 se vyhlašuje 1. stupeň povodňové pohotovosti.

Jak se shodují klimatologové, zřejmě skončilo období povodňového klidu, které panovalo prakticky celé 20. století (s malou výjimkou v letech 1917 a 1954 a 1997). Současná frekvence povodní se blíží 19. století, kdy mohutných povodní byla celá řada. Vlastně to začalo již gigantickou zimní (únorovou) povodní v roce 1784, která způsobila obrovské materiální škody (včetně poškození Karlova mostu a roztockého zámku) i četné ztráty na životech. Tehdy šlo o kombinaci náhlé oblevy s teplým deštěm.

V 19. století pak následovaly povodně v letech 1824 (červen), 1828, 1837 a pak giga povodeň v březnu 1845, která byla patrně historicky největší středoevropskou povodní (nemohutnější byla v povodí Dunaje). Při všech škodách byla pro nás velmi užitečná, neboť měla zásadní vliv při vyměřování výše náspu železniční trati s Prahy do Děčína, dokončené v roce 1850.

Následovaly povodně v roce 1862, 1872, 1876 a pak ta nejslavnější, stoletá, počátkem září 1890. Braunerův mlýn byl zatopen až půl metru v prvním patře (tedy asi o půl metru výše, než letos). Povodňové století zakončila povodeň v roce 1896, která však byla nejmohutnější v povodí Labe. Ve 20. století byly zaznamenány povodně v roce 1917, potom v březnu 1940 a v červenci 1954. Jen odvarem povodnové katastrofy na slovenském Žitném ostrově (s velkými ztrátami na životech) byla roztocká povodeň v roce 1965. Trochu nám Vltava zahrozila ještě v letech 1977 a 1981 a potom si trochu oddechla, aby naplno udeřila v srpnu 2002 – a nyní počátkem června 2013.

Velmi dramatický průběh měla povodeň počátkem července 1954, kdy pražskou aglomeraci od nejhoršího zachránila ještě nedostavěná slapská přehrada s dosud prázdnou nádrží. Nikdo tehdy nemohl s určitostí tvrdit, že přehradní hráz, přes níž se valily proudy vody jak v Niagaře, tlak vody vydrží. V roce 2002 ani letos nás však vltavská kaskáda neochránila. Více jak dvacetiletou vodu není schopna zastavit. Tedy za jistých okolností by mohla, ale – přehradní nádrže mají prioritně funkci rekreační a trochu také energetickou, nikoliv povodňově preventivní. Znamenalo by to totiž, že nejméně jedna z přehrad by musela být stabilně vypuštěna na polovinu kapacity, a to nejlépe Orlík.To by ovšem znamenalo velké ekonomické ztráty v cestovním ruchu, a proto raději riskujeme ekonomické ztráty daleko větší.

Letošní povodeň opět zatopila znovu Braunerův mlýn a další sousední laboratoře Středočeského muzea, zastavila se doslova na prahu atelieru Zdenky Braunerové. V 19. století býval Malý mlýn, nyní nazývaný Braunerův, pod vodou poměrně často. Nalezneme o tom dostatek písemných dokladů, např. přímo v korespondenci Zdenky Braunerové. Podezřívám trochu i původního majitele mlynáře Láblera, že po zkušenosti s povodní v roce 1845 rád mlýn prodal pražskému advokátovi a poslanci Braunerovi neznalému místních poměrů.

Je nutno počítat s tím, že mlýn na potoce na úrovni 20 leté vody bude skutečně občas zaplavován a zřejmě žádné technické zařízení (pokud se pohybujeme v reálných finančních částkách) tomu nemůže zabránit.

Zůstáva s podivem, že i sama Zdenka B. podlehla kouzlu tohoto místa natolik, že si v tak rizikovém místě postavila atelier. Jakoby se utěšovala představou, že po těch několika ničivých povodních již žádná nepřijde. Nevím, jak se pak vyrovnala s velkou vodou v roce 1917, která určitě také mlýn a atelier nevynechala.

Podobné je to s chatovou kolonií v Žalově u zastávky (pod tratí). V roce 2002 prakticky zanikla, zůstaly jen základy. Přesto se lidé s velkou vervou vrhli do její obnovy, snad v blahé naději, že řeka svou energii vyčerpala v roce 2002 na desetiletí. To je pochopitelně hluboký omyl. Berme proto letošní záplavy jako poučení, jako takový výchovný pohlavek osudu. Další povodeň může být ještě daleko horší.

Stanislav Boloňský

Hovory H v Roztokách

Cosi jsem hledal ve svém archivu a náhle na mě vykoukla stará červená obálka od fotopapírů nadepsaná „Miroslav Horníček 1973“ obsahující fotografie z jeho Hovorů H v roztockém kině. Nepamatuji si bohužel již jejich přesnější časové určení a žádný záznam jsem nenalezl ani v naší kronice. Ale jinak si poměrně dobře na tento pořad, od něhož nás dělí již 40 let, vzpomínám.

Hovory H byly populární televizní pořady Miroslava Horníčka, dnešní mluvou bychom je označili za „talk show“, či divadlo jednoho herce. Miroslav Horníček před televizními kamerami odpovídal, s šarmem jemu vlastním, na zaslané i v průběhu natáčení doručené dotazy diváků (tehdy se ovšem zásadně točilo na záznam). Nezbytnou rekvizitou mu byla sedmička červeného vína, které během pořadu spíše symbolicky konzumoval. Přitom vím, že pil raději víno bílé, ale z hlediska tehdy ještě černobílého televizního obrazu bylo červené víno přijatelnější. On sám na otázku diváka, proč pije zrovna červené a nikoliv bílé, odpověděl, že v případě červeného má alespoň jistotu v tom, že v něm z vína něco zůstalo.

Hovory H byly tak trochu „dítětem Pražského jara“, politického uvolnění na konci šedesátých let. Na jaře 1968 padla cenzura, takže i státní televize šla do rizika, že velmi populární a mimořádně všestranný umělec Miroslav Horníček na kameru improvizovaně utrousí něco, co nebude úplně “ v linii“. Hovory H přežily ruskou okupaci i pád dubčekova režimu a ještě počátkem 70. let dožívaly na našich obrazovkách. Jak se postupně přitahovaly šrouby tzv. normalizace, byl to konec i tohoto oblíbeného pořadu a za čas na řadu let zmizel z obrazovek i sám Horníček. Hovory H se v Roztokách uskutečnily již v době, kdy se v televizi nevysílaly. Byla to akce, kterou myslím inicioval tehdejší ředitel Středočeského muzea Jiří Bayer. V nedalekém Trojanově mlýně se totiž v předchozích letech natáčel jeden z nejzdařilejších českých televizních seriálů „Dva písaři“, který byl hereckým koncertem Miroslava Horníčka a Jiřího Sováka pod režijním vedením Jána Roháče. A právě souvislost Trojanova mlýna a Roztok (i když mlýn patří katastrálně do Suchdola) byla záminkou v této události. Přitom nescházelo mnoho, a seriál nebyl dokončen, protože uprostřed jeho natáčení postihla M. Horníčka osobní tragedie, když se zde v potoce utopil (v důsledku epileptického záchvatu) jeho syn. Bylo obdivuhodné, že se dokázal s touto těžkou ranou osudu vyrovnat a komediální (!) seriál dokončit.

Ale zpět k roztockému pořadu. Kino, s kapacitou 300 míst, bylo zcela zaplněno, na scéně bylo šílené koženkové křeslo a sektorový konferenční stolek s lahvinkou Egri bikaveru. Otázky se točily pochopitelně zejména kolem natáčení seriálu, ale i dalších roztockých reálií. Ukázalo se, že M. Horníček dobře zná osobnost Zdenky Braunerové, a proto jsem mu také (z podnětu svého šéfa J. Bayera) vyrobil velkou zvětšeninu jejího portrétu v klobouku a s paletou, který jsem nedávno před tím získal od „staré paní Braunerové“ (manželky synovce Zd. Braunerové), jež tehdy ještě bydlela ve mlýně. Tento dárek M. Horníček velmi ocenil a měl obraz posléze pověšený na své chalupě.

Myslím, že může být malé připomenutí tohoto úspěšného pořadu a všestranného talentu M. Horníčka pro čtenáře Odrazu zajímavé.

Stanislav Boloňský

Historie není černobílá

Se zájmem jsem si v minulém čísle Odrazu přečetl vzpomínky na konec války v Roztokách. Osobní vzpomínky pamětníků jsou velmi cenným svědectvím a jsou vesměs i čtivější, než suchá historická pojednání. Tato tzv. „orální historie“ má ovšem své limity, dané subjektivním pohledem pamětníka, jeho často vypjatými emocemi a osobním zaujetím. Pokud vám politický režim či válečný konflikt zabil či existenčně zničil někoho z blízkých, těžko si uchováte objektivní nadhled. Každá generace pamětníků tak žije svými předsudky i iluzemi (o září 1938, o tzv. pražském jaru 1968, o Listopadu 1989, atd). Naopak historikové, kteří nejsou přímými pamětníky, ale znají události s odstupem času v souvislostech, jsou často schopni objektivnějšího pohledu a hodnocení.

Je dobře, že byl opět zmíněn případ hromadné popravy německých zajatců 12. května 1945 v roztockém háji (mělo jít nejméně o 29 mužů). Není to není nic, s čím bychom se mohli chlubit, ale nemá smysl historii retušovat. Nebyl to akt hrdinství, ale odvety a pomsty. Na straně druhé se neodvažuji hodnotit pohnutky členů popravčí čety a je nutno vidět tento nezákonný akt v dobových souvislostech. To, že 2 týdny před tím viděli roztočtí na vlastní oči polomrtvé (či dokonce mrtvé) oběti nacismu v tzv. transportu smrti, který zastavil na roztockém nádraží, mělo bezpochyby svůj vliv. V každém případě jde o kapitolu z historie Roztok, s kterou se budou muset autoři 2. dílu publikace o Roztokách ještě pořádně „poprat“.

K této části textu jen malé upřesnění; je svědecky doložen jeden případ zastřeleného vězně z transportu, který se šel napít k pumpě u východu z nádraží.

Je třeba uvést na pravou míru i některá další tvrzení.

Pan Dudák se např. kriticky zmiňuje o návštěvě mjr. Viktora Kašlíka (byl povýšen do hodnosti majora coby velitel vojenského letiště ve Kbelích) v Roztokách v roce 1990.

Vyčítá vedení radnice, že neumožnila setkání pamětníků a přátel s tímto hrdinou bitvy o Anglii.

K tomu je třeba dodat, že šlo o čistě soukromou, krátkou návštěvu, o níž tehdejší radnice (starosta V. Sedláček, tajemník J. Burda) neměla potuchy. Dramatický životní příběh V. Kašlíka (1914-1994) mě fascinoval a proto jsem s ním také pro Roztocké noviny (Odraz tehdy ještě neexistoval) udělal rozhovor. Lépe řečeno torzo rozhovoru. Většina témat, na které jsem se vyptával, nebo chtěl zeptat, zůstala bez jasné odpovědi. Byl jsem zvědav na vzpomínky z bojových akcí při bitvě o Anglii, podrobnosti o sestřelení nad Atlantikem, na okolnosti jeho druhého útěku z Československa v prosinci roku 1948. Řekl mi tehdy, že na válku nechce vůbec vzpomínat, že se mu bojové scény vrací ve snu nebo v nemoci. Že i nechápe lidi, kteří jsou schopni o podobných zážitcích do nekonečna hovořit. „Utěšoval jsem se tím“, řekl mi tehdy při procházce Tichým údolím, „že střílím na uniformu, ale vím, že to byli lidé jako já nebo ty“. I tomu, že nechtěl mluvit o příkořích po Únoru 1948, se dnes nedivím. Když se nepodařilo StB dopadnout jeho osobně ani jeho manželku a synka Johna, zchladil si režim „žáhu“na jeho sestře, kterou ve vykonstruovaném procesu odsoudil za vlastizradu na doživotí, odseděla si 11 let. Přitom poprvé musela do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova i se svou matkou už za války, po té, co okupační orgány zjistily, že Viktor Kašlík uprchl do Francie a vstoupil do zahraničního vojska. Po obsazení Francie se Gestapu dostala do rukou kompetní databáze čsl. zahraničních vojáků ve Francii, což mělo fatální následky v protektorátu (to je zajímavý příběh sám o sobě, příběh neuvěřitelného selhání naší rozvědky v Paříži). M. Kašlíková se dostala na svobodu koncem dubna 1945 a znovu se po čtyřech letech opět ocitla v kriminále. Měl jsem tehdy pocit, jakoby Viktor Kašlík pociťoval trochu jakousi spoluvinu za tento její těžký život. Viktor Kašlík byl bezpochyby silnou osobností, ovšem nepostrádající určitou vnitřní křehkost. Nebyl to žádný pseudogenerál, který se vyšplhal k lampasům průběžným povyšováním v době hlubokého míru. V Anglii dosáhl hodnost štábního kapitána letectva. Bohužel mi toho mnoho neřekl ani o svém dalším působení v R.A.F. po druhém exilu. Myslím, že jeho opatrnost i v tomto směru dnes chápu, bylo přeci jen ještě příliš krátce po sametové revoluci a nemohl si být s ničím a s nikým jist.

Říkal jsem si tehdy, že „nemá smysl tlačit na pilu“, že není všem dnům konec. Bohužel to bylo poslední setkání s ním, v polovině května 1994 náhle v Anglii zemřel. Jediné, co jsem ještě mohl pro jeho památku udělat, bylo to, že jsem navrhl pojmenovat po něm novou ulici v Solníkách. Jsem moc rád, že se to podařilo.

Podobně blesková byla i návštěva Roztok pana Stanislava Mareše s manželkou v roce 2000. Přijel kvůli převzetí rodinného majetku, zejména rozsáhlých polností bývalého velkostatku. Městu tehdy za rozumné peníze (100 Kč/m2) prodal pozemek Na Ovčíně (Nám. 5. května). Bohužel zbývající pole obratem prodal společnosti Ekospol a.s., což jsme zjistili až poté, co se vrátil zpět do Austrálie. Pokud by tehdy svou nabídku adresoval obci, mohli jsme dnes být jedním z nejbohatších měst v republice. Tož, stalo se jinak…

text a foto Stanislav Boloňský

 

Popisky k fotografiím:

Viktor Kašlík před vilou čp. 125 v Tichém údolí, kde v letech 1945 – 1948 bydlel.

Stanislav Mareš se zdraví se starostou města Martinem Štifterem.